Své ruce vyzáblé k nebesům vztaženy

pod svatým stromovím, jak básníci též činí,

na dlouho ztracený v bezhlesá utrpení,

a svými cítě se podveden, zrazený,

Pán obrátil se k těm, kdož čekali ho v tmách,

v snách zříce se už býti proroky a králi

(ač zkřehlí, tupým spánkem zvířat spali)

a výkřik „Není boha!“ tou nocí dlouze táh.

Spali však. – „Přátelé, musíte zvěděti!

Já čelem dotkl se pověčných klenutí,

krvácím zlomený, příliš jsem trpíval;

bratří, já jsem vám lhal. Je propast nad propast!

Je oltář bez boha, kam se mám v oběť klást.